Jdi na obsah Jdi na menu

Zamyšlení Darji Kocábové k výstavě Necháme to plout s vodou

6. 12. 2017

Naše úděly jsou rozličné, vždy s menšími či většími překážkami, ale někdy s tolika anebo s tak těžkými, až je to neúnosné bez pomoci druhých. A tehdy se rozhoduje o smyslu jednotlivých životů, těch, kteří nesou svůj kříž, své utrpení, i těch, kteří jim ho pomáhají nést.

Mluví se teď často o kvalitě života, ale domnívám se, že ta je dána nejen  životním standardem a udržováním jakési „pohody“, ale v prvé řadě mírou odpovědnosti všech zúčastněných, jejich dobré vůle, trpělivosti, vzájemnosti a podpory tvořivosti.

Oproti němým tvářím, rostlinstvu, vodstvu, horstvům, hvězdám, které samy sebou jsou krásou nevídanou, zkrášlující naší planetu Zemi, stojí člověk- tvůrce, sám stvořený tajemným Tvůrcem. A tomu je dána důvěra a schopnost všechny ty divy přírody včetně sebe a svého nitra alespoň z částky zachytit, vyjádřit, ale často ještě umocnit a přetvořit. A je to potřeba silná, i když někdy v člověku spí nebo dřímá a čeká na podnět, který by otevřel ten průduch a začala se uvolňovat vrozená tvořivost člověka. Nejčastěji se tak děje, kdy ho zaplaví city, vyvolané údivem nad krásou, láska, radost, ale taky obavy, strach, někdy i zloba anebo zoufalý vzdor.

Inspirace může přicházet jako dar z nebes, jindy stojí ta tvůrčí výpověď určité úsilí, ale vždy přináší uvolnění ze sebevyjádření, dokonce radost a vlastně  malou naději, že jsem nežil marně, že jsem zanechal třeba jen nepatrnou stopu v srdci druhého člověka či stopu v prachu země jako dík za to částečné poznání, za okamžik radosti z daného života.

 

Autorka textu je psychoterapeutka a zakladatelka arteterapeutické subsekce pod psychoterapeutickou sekcí J.E.Purkyně.